Rádží

12. září 1751, Arkát, Karnátaka, Indie

             Velu upíral uslzené oči na planoucí pohřební hranici, ale vlastně už ani nesledoval tělo svého otce rychle stravované plameny. Nevnímal těch několik lidí, kterým pohřeb nevýznamného vodiče slonů – mahúda – stál za to trmácet se až za okraj města nebo pár evropských vojáků v červených stejnokrojích v pozadí. Současní vládci města přišli asi jen ze zvědavosti, chtěli být svědky jednoho ze zajímavých místních rituálů.

            Na tom všem ale patnáctiletému Veluovi nezáleželo. Ani pro otce tolik netruchlil. Rangasamy byl už starý, nemocný a nemohoucí, každý další den pro něho byl utrpením. Bohové mu dopřáli klidnou smrt ve spánku, kobru jistě poslal některý z nich. Otcův patron, božský Ranganátha, ho bude soudit spravedlivě, zbožnému a hodnému Rangasamymu se dostane zasloužené nebeské odměny. Byl to Rádží, kdo Velua teď trápil nejvíc. Rádží, který ve své veliké zvířecí hlavě nedokázal pochopit bohy, smrt a věčný koloběh života. Rádžímu jednoduše scházel jeho přítel.

~

            Křik, troubení a zmatek k Veluovi doléhal už od zdobené vstupní brány do Hathi Khana – sloní stáje nebo lépe řečeno královské sloní stáje. Velu se dal do běhu. Kamínky v písku na nádvoří se mu bolestivě zabodávaly do bosých chodidel, ale nedbal toho. Měl nepříjemné tušení, co se děje. Rychle jako šíp pádil skrz krátkou širokou chodbu a pootevřená vrata.

            Před ním se odehrávala dramatická scéna. Ohromný sloní samec se stavěl na zadní, chobot mě vztyčený a divoce troubil. Před ním se krčilo několik cizích mahúdů a dalších mužů z nižších kast, co se běžně o zvířata starali. Někteří drželi dlouhá kopí, dva dokonce staré muškety. Očividně se schylovalo k boji a Velu si vůbec nebyl jistý, kdo by v něm zvítězil. Pro slona by to však tak nebo tak znamenalo smrt, a to nesměl dopustit. Nepřemýšlel, vrhl se přímo před zuřící zvíře.

            „Ne, Rádží! Ne!“¨

            Zvedl ruce a zakroužil jimi, jak to vídával dělat otce, dokud mu zdraví ještě sloužilo. Slon znovu zatroubil, ale přeci jen se přestal vztyčovat. Naklonil hlavu nejprve na jednu stranu pak na druhou, jako by si chlapce prohlížel. Veluovi se zdálo, že v hlubokých zvířecích očích vidí poznání. Snad to nebylo jen vroucné přání.

            „Klid, Rádží. Bude zase dobře. Jenom klid.“

            Nepřestával mluvit, zatímco se ke slonovi zvolna blížil. Ostatní muži naštěstí nedělali nic. Střelci nepřestávali mířit, ale zatím čekali, co se bude dít.

            „Klid, Rádží. Jenom klid,“ zopakoval Velu.

            Opatrně zvedl ruku a dotkl se širokého sloního čela. Rádží nasál chobotem vzduch, ale nechal si to líbit. Velu přesunul dlaň a jemně zatahal slona za boltec ohromného plandavého ucha. Nebylo to poprvé, Rádží to míval rád, ale vždy u toho byl i otec. Slon zakýval chobotem, nevypadalo to, že by se chystal zaútočit. Dokonce se lehce dotkl Veluova hubeného odhaleného hrudníku.

            „Jsi první, koho nechal přijít k sobě tak blízko, chlapče,“ poznamenal jeden z mahúdů.

            Významný muž, který často vodil navábova slona, ale Velu si nemohl vzpomenout na jeho jméno. Setkali se sotva jednou nebo dvakrát. Pro chlapce Veluova postavení byl málem stejně vzdálený jako samotný naváb z Arkátu Čanda Sáhib.

            „To zvíře nežralo, celou noc bylo jako na trní. Jenom sem ho chtěl nakrmit. Nic víc!“ ozval se jeden z krmičů dramaticky. „Uvázal sem mu listí tamarindu. To nejlepší! Strčil jsem mu ho až pod chobot a málem mě zabil. Ať mě Murugan srazí kopím, jestli lžu!“

            Navábův mahúd jen mávl rukou, krmiče se nevšímal a nepřestával si přemýšlivě prohlížet Velua.

            „Zvládneš Rádžího, chlapče? Aby žral a choval se slušně?“

            „Jo, pane. Určitě,“ přesvědčoval ho Velu s jistotou, kterou rozhodně necítil. „Ať mě Šiva…!“

            „Nechej Šivu být, chlapče,“ přerušil ho navábův mahúd. „Nestačí, aby jenom žral a spal. Musí taky pracovat. Když z něj nebude žádný užitek, museli bysme ho stejně dát pryč. Víš, co to znamená, že?“

            Velu vážně přikyvoval, zatímco starší muž mluvil dál.

            „Jsou tu teď Angličani, naše slony k ničemu nepotřebují, možná o nich ani neví. Máš nějaký čas dát zase Rádžího dohromady. Ale to nevydrží navěky. Nevím, jestli máš měsíc nebo den. Zvládneš to? Jestli se osvědčíš, můžeš nakonec dostat otcovu práci. Jsi poloviční, tak za poloviční plat.“

            Navábův mahúd se zasmál, ale Velu jen dál horlivě kýval hlavou. Peníze byly to poslední, co ho teď zajímalo.

~

            Pro Velua nastaly dlouhé dny a noci. Ale nedalo se říci, že by se jeho život příliš změnil, i před otcovým skonem trávil mnoho času se slony. Většinou však nespal přímo v jejich výběhu. Zjistil totiž, že Rádží je nejklidnější, pokud je s ním. Vypadalo to, jako by starého slona trápily zlé sny, ale chlapcova přítomnost ho uklidňovala. Když spal s hlavou opřenou o ohromné sloní ucho, Rádží ve spánku oddychoval klidně. Jakmile se ale vzdálil, slon ve spánku nervózně potruboval, jako by se v jeho zvířecí mysli odehrával lítý boj.

            Začal však znovu žrát a pít, což mu vracelo sílu. Dokonce i krmiči se k němu odvážili, alespoň pokud byl Velu nablízku. Ale už za týden od pohřbu – děsivě brzy, jak se mu zdálo –měla přijít těžká zkouška.

            Velua znovu vyhledal Nayakkan, jak ostatní říkali navábově mahúdovi. Velu nevěděl, jestli je to jeho jméno, titul nebo obojí a ani se nijak nesnažil to zjišťovat. Měl dost starostí s Rádžím.

            „Přišel čas, chlapče,“ oznámil vážně Nayakkan. „Náš ctihodný pán, naváb Čanda Sáhib, se vrátil a vyhnal Angličany. Teď musíme…“

            Velu ho poslouchal jen na půl ucha. Nezajímala ho politika, nebo kdo ve městě vládne. Evropští pánové, Čanda Sáhib nebo sám Šiva, to pro něho byly téměř stejné bytosti. Nedosažitelné, neovlivnitelné, tak mocné, že vlastně ani nezáleželo, co dělají. Na Veluovi bylo jen přijímat důsledky jejich rozhodnutí. Vládců stejně jako bohů. Bál se však o Rádžího. Bude muset ven, mezi ostatní a pracovat, poprvé od otcovy smrti. Slon chlapci důvěřoval, snad ho měl i rád, ale Velu měl strach, co se stane, když kolem bude tolik cizích lidí a zvířat.

            Nayakkan to možná neřekl přímo, ale bude to test. Ten nejdůležitější, protože rozhodne, jestli Rádží bude žít nebo bude muset zemřít. Pro Velua by to už dávno neznamenalo utracení neužitečného zvířete, ale ztrátu jediného žijícího člena rodiny.

~

            Vše začalo nadějně.

            Ocelovému háku se špičkou na krátké dřevěné násadě se říkalo ankus a Velu ho zdědil po svém otci. Zkušený mahúd jej k vedení slona využíval spíše dotekem a tlakem, nikoliv, aby jím zvířeti působil bolest. Stačilo, aby Velu udělal ankusem jen letmé gesto a Rádží poslušně poklekl na obě přední nohy. Zatímco se Velu usazoval za slonovu hlavu, uslyšel za sebou Nayakkanovo pochvalné brumlání. Pobídl Rádžího, ten rozvážným krokem vykročil, aby se zařadil za ostatní slony. Byl ze zdejšího stáda největší a nejmohutnější, ale vedl ho pouhý chlapec, proto mu nepříslušelo jedno z čelních míst. Velu byl za to vděčný, pochybná čest ho nijak nelákala.

            Bez obtíží prošli městem na pláň jihozápadně za Arkátem. Ubírali se podle Velua podivnou oklikou, cesta kolem pevnosti by byla nejméně dvakrát kratší, ale na něm bylo jen sledovat záda slona před sebou, a ne klást otázky. Z dálky už viděl, co je jejich cílem, stany a kouř ohňů znamenaly tábor navábova vojska. Kolona slonů však zastavila už před ním, Velu měl konečně čas se rozhlédnout.

            Arkátská pevnost se tyčila přímo před ním, k jejímu dosažení by stačilo jen přejít nevelkou pláň, a tedy ještě přeplavat příkop napájený z nedaleké řeky Palar. Ale něco bylo jinak, než když tu byl Velu před několika týdny naposledy. Nad pevností vlála vlajka s červenými a bílými pruhy, na hradbách rozeznal postavičky v červených stejnokrojích. Na tom mu ale nakonec záleželo pramálo. Pokrčil hubenými rameny a raději se věnoval Rádžímu.

            Ani ho nemusel uklidňovat – přesto to raději udělal – a slon nechal několik mužů, aby mu nasadili postroj. Pak Veluovi ukázali, kam má Rádžího dovést. Udělal to, muži tak mohli za slona zapřáhnout těžké bronzové dělo. Velu si všiml, že mezi polonahými příslušníky nižší kasty se pohybuje několik evropských vojáků. Měli modré nebo světlešedé uniformy, to ale Veluovi moc neříkalo. Ani jejich řeči nerozuměl, alespoň většině. Z toho mála pochopil, kam má Rádží dělo táhnout, tak mu k tomu dal pokyn. Slon reagoval hned, zdálo se, že ho práce baví. Možná byl rád, že mohl po tak dlouhé době opustit Hathi Khana.

            Evropský důstojník v modrém několikrát ukázal zdobenou holí, než bylo dělo na svém místě za nízkým valem a on byl spokojen.

            „Oui. Oui. Bien. Bien,“ pobrukoval si u toho jako nějakou mantru.

            Dělníci vypřáhli dělo a Evropan ukázal na další. Velu už věděl, co má dělat, část napětí z něho spadla.

            Náhle se však nad pevností objevil obláček dýmu a dolehlo k nim zahřmění. Dělová koule malé ráže ale dopadla daleko před Rádžího, Velua i ostatní.

            „Bien! Bien! To nic! Oni daleko! Pracovat!“ volal důstojník špatně srozumitelnou tamilštinou.

            Velua dělostřelba vyděsila mnohem více než jeho slona, čehož se nejvíc bál. Chlapec málem spadl na zem, ale Rádží jen mávl ušima, zvedl chobot a zatroubil, skoro jako by odpovídal na pozdrav.

            To jeden ze vzdálenějších slonů se skutečně vylekal. Jeho mahúd na něm ke všemu v tu chvíli neseděl, aby ho zklidnil. Zvíře zařičelo a v panice se rozběhlo pryč od hluku. To shodou okolností znamenalo přímo proti chystaným dělům, dělníkům a evropským vojákům.

            „Rádží. Jdi.“

            Velu moc nevěděl, co vlastně dělá, ale byl na správném místě, proto Rádžího lehce pobídl. Ocitli se tak přímo proti plašícímu se slonovi. Opět se dotkl ankusem Rádžího hlavy, ale ten by možná i bez vedení pochopil, co se po něm chce. Znovu zvedl chobot a zatroubil ještě silněji.  Velu se pevně chytil jeho hlavy, aby nespadl, když se Rádží vztyčil na zadní. Bylo to jasné dominantní gesto silnějšího a staršího samce proti slabšímu a mladšímu. Splašený slon se zastavil, váhal a přešlapoval na místě. Jeho mahúd k němu stačil doběhnou, hladil ho po tlamě a snažil se získat si jeho pozornost.

            Nebezpečí bylo zažehnáno.

            „Bien,“ prohodil důstojník a otřel si krajkovým kapesníkem pot z čela.

            „Ať žije Velu! Ať žije!“ zavolal někdo.

            „Ať žije Rádží!“ opravil ho hlasitě Velu a další se k němu přidali.

            Za okamžik už skandovali všichni, dokonce i důstojník v modrém připojil své „Vive la vie!“

~

            Dny ubíhaly, Velu je ani nepočítal, ale blížil se konec listopadu. Ze zakřiknutého chlapce se stal svým způsobem hrdinou. Starší mahúdi věděli, jak strašlivé škody dokáže napáchat splašený slon a před čím je s Rádžím zachránili. Přijali ho mezi sebe. Velu začínal věřit, že to opravdu může někam dotáhnou. Že oni můžou být někým – Velu a Rádží. Velu dokonce začal pokukovat po místních dívkách. Zdálo se, že půvabné děvče, které v nálevně naproti Hathi Khana roznášelo arak, na něho občas nenápadně mrkne. Rozhodl se, že večer ji osloví. Dostal první výplatu, cítil se bohatý jako sám naváb. Svět nemohl být lepší.

            Prozpěvoval si, zatímco kráčel od Rádžího, aby se oblékl a uvázal si sváteční turban. Musel přeci vypadat jako dospělý úspěšný muž, a ne jako polonahý žebrák. Mimoděk tak zaslechl Nayakkana v hlasitém rozhovoru s někým dalším. Velu byl zvědavý, co mohlo navábova mahúda tolik rozrušit, proto jako by mimochodem stočil kroky tím směrem. Nayakkan mluvil s nějakým neznámým mužem. Antracitová prošívaná zbroj vyztužené ocelovými cvočky, takzvaný čilta hazár maša, kabát tisíce hřebů, prozrazovala, že se jedná o člena osobní gardy samotného navába Čandy Sáhiba. Možná dokonce nějakého důstojníka.

            „Vím, co je možné a co ne! Nemusíte mi to říkat,“ rozčiloval se právě Nayakkan nad něčím, co mu gardista sděloval.

            Velu znal Nayakkana jako klidného muže, takhle ho ještě neviděl. Jak divoce otáčel hlavou, všiml si postávajícího chlapce. Velu si nejprve myslel, že ho odežene, ale starší mahúd mu pokynul, aby se k nim přidal.

            „Ty jsi ten kluk, co zachránil francouzská děla?“ zeptal se gardista. „Dobrá práce na někoho takového.“

            Velu si nebyl jistý, jestli ho chválí nebo uráží, tak se raději jen uklonil. Voják si ho dál nevšímal, tak se asi zachoval správně.

            „Pojďte za mnou, ukážu vám to,“ mávl gardista rukou směrem k východu z Hathi Khana.

            Nayakkan ho následoval, nikdo nic neříkal, tak šel Velu taky. Z volského povozu tu právě skládali velké kovové předměty. Velu už něco takového kdysi viděl na slavnostní přehlídce, když se ze střechy díval na otce vedoucího Rádžího. Byly to ocelové pláty patřící na sloní hlavu, součást brnění k ochraně zvířete v bitevní vřavě. Něco takového však patřilo do hrdinských eposů, a ne do Veluova všedního světa.

            „Náš pán, všemocný Čanda Sáhib, ve své neskonalé moudrosti jistě veden božím vnuknutím došel k prozření, jak zbavit naši posvátnou půdu proklatých anglických vetřelců a jejich přisluhovačů,“ vysvětloval obšírně gardista a dotkl se při tom jednoho z plátů zahnutou špičkou střevíce. „Proč stavět beranidla, abychom prorazili bránu pevnosti, když máme živá beranidla ustájená přímo v těchto zdech?“

~

 

25. listopadu 1751, Arkát, Karnátaka, Indie

 

            Velu měl pocit, jako by na něho sáhl sám Jama, pán smrti, a asi nebyl daleko od pravdy. Křik živých přehlušoval křik umírajících, oboje se mísilo se střelbou z děl i mušket a celou tu kakofonii doplňovalo zoufalé sloní troubení. Kolem páchl střelný pach, krev a také to, co za sebou zanechávali vyděšení lidé i zvířata, když už se nedokázali dál ovládat.

            Rádží přesto kráčel po zvolna stoupající cestě k bráně Arkátské pevnosti klidně, jistě, krok za krokem. Jako by chaos a utrpení kolem ani nevnímal. Jako by věřil, že s Veluem za krkem se mu nemůže nic stát, že ho přítel ochrání před každým nebezpečím. Velu se cítil jako zrádce. Rádží na rozdíl od něho nemohl vědět, že ho vede na téměř jistou smrt. Kdyby však odmítl, zabili by je oba – chlapce i jeho slona, protože jiného mahúda by nesnesl – ale to byla jen slabá útěcha.

            Rádží byl statečný, až se tomu Veluovi nechtělo věřit. Šel tak klidně, že se mohl za jeho krkem narovnat a ohlédnout se. Spatřil nejen masu porůznu ozbrojených navábových bojovníků, v pozadí uviděl i vládce samotného. Čanda Sáhib se přehlédnout ani nedal. Seděl v sedle jasně bílého koně, na sobě měl lesklou zlatou zbroj a na přímém slunci doslova zářil do okolí jako nějaký mýtický hrdina z Mahábháraty. Jenže Čanda Sáhib jako vojevůdce z časů dávných mýtů a legend také bojoval. Rádci a dvořané mu nedokázali nebo snad ani nechtěli vysvětlit, že jeho prý geniální taktika v moderní době nemá šanci na úspěch.

            Velu se spěšně znovu přikrčil, když se kulka odrazila od ocelového plátu na Rádžího hlavě a škrábla chlapce na paži. Zatím byli daleko, aby střely z mušket mohly prorazit tlustou sloní kůži a zvířata vážně poranit. To však neznamenalo, že by zásahy nebyly bolestivé. Britští obránci také neměli je muškety. Slon pochodující těsně před Rádžím byl zasažen koulí z děla přímo, ocelový plát mu nebyl nic platný. Veluovi na tváři ulpěla krev, ani nedokázal říci, jestli byla lidská nebo sloní. Mohutné bezhlavé torzo zůstalo za Rádžím, k nerozeznání, kde končí zvíře a kde začíná mahúd. Alespoň, že ani jeden netrpěl, což se nedalo říct o těch ostatních.

            Každý další krok znamenal další smrt. Velu se snažil nevnímat přibývající velká šedivá těla lemující cestu, jako nějaké podivné neforemné pomníky. Raději se rozhodl zírat jen na pruhovanou vlajku vlající nad kouřem válejícím se v pevnosti. Symbol britské Východoindické společnosti pošpinil posvátnou půdu, bylo třeba jej strhnout a zašlapat do prachu. Alespoň tak mluvil nějaký navábův důstojník v pochybné snaze dodat jim před útokem odvahu. Jakoby většina bojovníků včetně Velua a Rádžího měla na výběr.

            Velu sebou trhl, palčivá bolest na předloktí mu připomněla, že také on sám je cílem. Tentokrát některý z červenokabátníků nad bránou mířil lépe, o dlaň více vpravo a Velu by dodýchal. Zranění krvácelo, teď však neměl čas jej ošetřovat.

            Konečně byli u samotné brány. Obránci nedokázali sklonit děla tak nízko, alespoň toho byli ušetřeni. To však neznamenalo, že by zeslábla střelba z mušket, spíš naopak. Déšť olova nepřestával pršet na lidi i zvířata. Houfec bojovníků se snažil krýt blízko u zdi, doslova oba slony obklíčil. Oba! Z celého stáda o více jak čtyřech desítkách slonů zbývali pouzí dva. Ten zbytek ležel bez života nebo umírající rozesetý podél cesty.

            Velu neměl jinou možnost než plnit úkol, jakkoliv se jemu samotnému zdál nesmyslný. Ale třeba Šiva dá, třeba tu byla ještě naděje. Tlakem ankusu dal Rádžímu vědět, co si žádá a slon překvapivě udělal přesně, co měl. Úder ocele o železem ztuženou bránu přehlušil i křik lidí kolem. Rádží se mírně napřáhl a znovu narazil obrněným čelem. Brána držela, ale otřásala se. A znovu! A ještě! Veluovi to připadalo neuvěřitelné. Možná mají ještě šanci. Možná…

            Křik kolem se změnil, už to nebylo jen tamilské volání bojovníků dodávajících si odvahu nebo trpících bolestí. Vyrovnaný hlas vydával řízné povely jazykem, kterému Velu nerozuměl, ale už jej slyšel. Anglicky. Britové provedli výpad. Velu tušil, jak je to možné. Druhý útok na průlom vytvořený děly musel selhat a nepřátelé nyní podél hradeb doběhli až k bráně. Bylo mu to nakonec jedno, jen doufal, aby zbylí navábovi bojovníci dokázali ještě pár chvil chránit jeho a hlavně Rádžího. Jen pár vteřin. Dva nebo tři údery, splnili by úkol, mohli by žít.

            Kde ale zvířata vydržela, lidé to nedokázali. Vojáci v červených stejnokrojích udeřili tvrdě, ostré bodáky se zabodávaly do polonahých těl. Příslušníků navábovy elitní gardy bylo v okolí jen pár, většina se jich účastnila útoku na průlom, a zmatek nedokázali zvládnout. Panika se rychle šířila, další a další bojovníci se obraceli na útěk.

            Velu stačil sotva zahlédnout drobnou siluetu v červeném, hbitou jako palmová veverka, když Rádží bolestivě zatroubil. Příčinou byl vrhací nůž z ničeho nic mu trčící z pravého oka. Slon pohodil hlavou a Velu náhle letěl vzduchem. Na zem však nedopadl, něco ho chytilo kolem pasu ještě, než se jeho tělo stačilo dotknout zakrváceného prachu. To něco byl Rádžího chobot. Slon ho držel jemně, ale pevně a zjevně ho nehodlal pustit. Pak se rozběhl.

            Napůl slepý a krvácející z několika dalších ran si Rádží cestu nevybíral. Držel své křehké břemeno, to musel dostat do bezpečí, zdálo se, že jen na tom mu záleží. Běžel, kdo mu neuhnul, byl nemilosrdně rozdupán. S Veluem se celý svět divoce houpal, mnoho neviděl a chtělo se mu zvracet. I tak ale poznal, že Rádžího krok je stále nepravidelnější. Slon zpomaloval a mírně zatáčel směrem, kde mu ostrá čepel pronikala stále hlouběji a hlouběji do hlavy. Na zem se zhroutil pomalu, důstojně, jako dům až do konce odolávající hurikánu a chránící své obyvatele. Z posledních sil odsunul Velua od sebe, aby ho nezalehl.

            „Rádží! Né! Rádží!“

            Chlapec se chtěl vrhnout ke slonovi, ale nohy ho neposlouchaly. Někde během zmatku mu stehnem prolétla kulka, ani si toho nevšiml. Doplazil se k Rádžímu po čtyřech, objal ho, co dokázal, a položil mu hlavu na tělo. Nic. Mohutné srdce se zastavilo.

            Velu se nedokázal už dál ovládat. Slzy mu tekly po špinavém obličeji a dopadaly na šedivou kůži. Nevnímal už nic, ani blížící se těžké kroky vojenských bot. Několik unavených, posekaných, ale vítězných britských vojáků obestoupilo slona i chlapce. Jeden z domorodých sepojů k nim udělal krok s napřaženým bodákem, aby Velua dorazil, ale jejich velitel ho zastavil. Urostlý hnědovlasý důstojník si opřel zakrvácený meč o rameno, položil sepojovi dlaň na paži a významně zakroutil hlavou.

            Muži v červených stejnokrojích šli dál, nechali Velua být, ale jemu to bylo jedno. Už mu nezáleželo na ničem. Jen nepřestával plakat.