Regiment Royal Roussillon

První modely do mého projektu francouzské armády na francouzsko indiánskou válku (aby ti mí červenokabátníci měli do čeho střílet ). Začal jsem pravidelnou pěchotou – 2. batalión regimentu Royal Roussillon, jednotka, která se zúčastnila prakticky všech bitev, kde francouzská pěchota bojovala (oni také Francouzi měli v Kanadě pravidelných bataliónů jen pár). Třicet mužů připravených dobýt pevnost William Henry, krvavě odrazit Brity u Ticonderogy nebo se nechat rozstřílet na Abrahámových polích. Všechno modely od Brigade Games (sochal Paul Hicks).

Když už se s tím člověk píše, pro dodání atmosféry malá ukázka z Wavesburyho – Indiánských Vánoc (bitva na Abrahámových polích 1759). Royal-Roussillon pochodoval na levém francouzském křídle (tzn. vůči scéně „lehce šejdrem“), můžete si ho představit v dálce.

Zaklapl jsem hodinky, které ukazovaly něco po desáté hodině. Již po několikáté jsem přehlédl své muže, kteří stáli vyrovnáni ve dvou řadách. Linie vypadala neuvěřitelně tenká proti kolonám francouzské pěchoty, které se k nám za zvuku bubnů blížily.

Dalekohledem jsem si přiblížil vojáky v šedivých kabátech. Na středu linie, přímo proti mému a sousednímu 47. regimentu, pochodovaly v sevřených kolonách bataliony ze slavných regimentů Béarn a La Guyenne. Snadno se daly rozeznat podle vlajek s bílým křížem na červenozlatém poli u Béárnského a červenozeleném u Guyennského regimentu.

Na první pohled vypadaly skvěle.

Ale když jsem si je prohlédl pořádně, všiml jsem si drobných nedokonalostí. Tu a tam vojáci vypadávali z formace, sem tam někdo neměl kompletní uniformu, někdo nesl nepředpisovou mušketu… Zřejmě byly pravdivé fámy, že zkušené řadové regimenty byly doplněny dobrovolníky z řad milice. Takoví muži byli výborní v boji v nepřehledném terénu, kdy mohli využít svoji znalost krajiny, ale byla otázka, jak si povedou v bitvě na otevřeném poli. Jestli dokáží klidně stát a střílet, až kolem nich jejich druhové začnou umírat.

Na křídlech se již ozývala střelba, ale kolony ve středu šly dál. Ani my jsme ještě nestříleli. Na rozkaz generála Wolfa měl každý červenokabátník mušketu nabitou dvěma kulemi. Aby byl takový netradiční postup účinný, salva musela padnout z co nejkratší vzdálenosti.

Když od nás byli Montcalmovi muži asi osmdesát yardů, tasil jsem meč. Teď již jsem dobře rozeznával jednotlivé poddůstojníky povzbuzující své vojáky, i bubeníky udávající krok. Na šedesáti yardech jsem pozdvihl širokou čepel nad hlavu.

„Nasadit bajonety!“ zavelel jsem a kolem mne se ozvalo mnohonásobné kovové zachřestění.

Střelba nedaleko zhoustla, ale já ji skoro nevnímal. Zbý valo padesát yardů a Francouzi sklonili muškety s lesklými bodáky.

„Namířit!“

Když byli pouhých čtyřicet yardů od nás, mávl jsem mečem a vykřikl co nejhlasitěji: „Pal!“