Kapitán Daucourt a francouzská milice

Další část projektu Francouzů na francouzsko-indiánskou válku. K pravidelnému vojsku přibyla třicítka francouzské milice (vesměs tvořená z lovců a obchodníků s indiány, tzv. coureur des bois). Nemohl jsem si odpustit, abych velitele neudělal trochu jinak, totiž v námořní uniformě a s lehce upraveným obličejem. Takže kapitán chevalier Jean-Jacques Daucourt dostal svůj model.
Dovolím si malou ukázku z Wavesburyho – Indiánských Vánoce (str. 81). Je to možná lehký spoiler, ale vzhledem k řazení kapitol v mých knihách poměrně zanedbatelný. Aneb proč vypadá, jak vypadá…

Slyšel jsem zahvízdání kulky kolem svého obličeje a Mohawk vedle mě padl.

Otočil jsem se a spatřil několik mužů ve světlých kabátech, jež byly i v noci snadno rozeznatelné, jak se vynořili zpoza malé skály, která z jedné strany ohraničovala pláž. Další se blížili od lesa. Chvíli jsem si pomyslel, že nás našly Daucourtovi a De Villarsovy jednotky, ale pak jsem si uvědomil, že francouzských vojáků je příliš málo, možná osm nebo deset. Zřejmě se jednalo jen o hlídku.

Ale kapitána Daucourta s šavlí v ruce v jejím čele jsem rozeznal i v nedostatečném světle. Padly další výstřely a desátník Lindsay pustil mušketu a chytil se za paži. Vytáhl jsem pistoli a zastřelil vojáka, který zranil Lindsaye.

Ale Francouzi podcenili náš počet. Většina Mohawských žen i odrostlejších chlapců byla nějak ozbrojená, protože zbraní se našlo v dobyté vesnici Abenakiů dost. Takže teď z jejich houfu vylétla smršť kulí i šípů a šedokabátníků byla rázem jen polovina.

Daucourt slyšitelně zaklel a vydal se ke mně.

„Stejně prohrajete, Wavesbury,“ oslovil mne, „za chvíli bude Capricieuse zase má.“

Jakoby v odpověď na jeho slova vzdálenou hladinu řeky olízl ohnivý jazyk z lodního děla a o několik vteřin později se připojily i další kanóny.

„Myslím, že vaši muži nejsou v dobré pozici, kapitáne,“ odpověděl jsem.

Daucourt, jehož muži na břehu byli buď mrtví, nebo na útěku, si náhle všiml Elizabeth a vrhl se k ní. Možná chtěl rukojmí, možná se chtěl pomstít, ale v každém případě jsem před ni skočil s mečem v ruce.

Než se však naše čepele potkaly, ucítil jsem, jak mě cosi udeřilo do pravého lýtka, a nohou mi projela ostrá bolest. Střelec nejspíš mířil na Francouze, ale byl příliš nezkušený a já se ocitl moc blízko.

Daucourt se vítězně zasmál a vrhl se na mě.
Nějak se mi podařilo jeho první výpad odrazit, ale jen s jednou zdravou nohou a na kluzkých zasněžených kamenech jsem ztratil rovnováhu. Klesl jsem na kolena a jen taktak nastavil meč další ráně, která mi měla rozpoltit lebku. Věděl jsem, že další útok již neodvrátím.

Daucourt se rozpřáhl, aby mě dorazil.

Vtom k němu pokročila Elizabeth a vrazila mu hořící pochodeň do tváře. Francouzský kapitán strašlivě vykřikl, pustil šavli a chytil se za obličej. Ve vzduchu začpěl pach spáleného masa. Daucourt odvrávoral a zhroutil se. Zůstal ležet ve sněhu na zemi a já se o něj přestal starat.

Elizabeth ke mně došla a podala mi ruku. „Jsi v pořádku, Davide?“ zeptala se, protože si asi nevšimla, že jsem zraněný.

„Ne, Beth,“ odpověděl jsem, „mám kulku v noze, nepostavím se na ni.“

„Chyť se mě, pomůžu ti,“ nabídla mi, ale nevěděl jsem, jestli to zvládne. Když jsem ji však pravičkou objal kolem ramen, dařilo se mi držet rovnováhu. Viděl jsem, že indiánské ženy
a mládež se již usazují do kánoí. Dva z Mohawků byli mrtví a Jessica právě obvazovala svému snoubenci ruku. Měla přes rameno mušketu, ze které se ještě kouřilo, a když si uvědomila, že se na ni dívám, objevil se jí na obličeji provinilý výraz.

„Mylorde, je mi to líto, já…,“ začala.

„Teď o tom nebudeme mluvit,“ řekl jsem jí, „musíme co nejrychleji pryč.“

Ohlédl jsem se po Daucourtovi, ale mezitím někam zmizel. Asi se někam odplazil, ale nebyl čas ho hledat.