Dělostřelectvo

Dělostřelectvo hrálo u Cullodenu klíčovou úlohu, i když obě strany disponovali jen menším počtem lehčích kusů. Není pravda, jak se občas traduje, že vládní vojsko mělo velkou palebnou převahu – deset tříliberek (jako jsou mé modely) a šest nepřesných Coehornových moždířů proti jedenácti tříliberním dělům a jednomu čtyřlibernímu dělu jakobitů. Ani není pravda, že by jakobitská děla dostala špatnou munici a proto zmlkla. Rok polních tažení si ale vyžádal svoji daň, také posádky vesměs kořistních kusů byly různé kvality, i když mezi nimi bylo mnoho francouzských profesionálů nebo dezertérů (jeden z „mé“ posádky je třeba královský dělostřelec, co si jen pro jistotu nasadil skotský baret). Královští dělostřelci však stříleli o tolik účinněji a rychleji, že vévoda z Cumberlandu usoudil, že nebude útočit jako první. Princ Karel naopak očekával, že dle tradice početnější vládní vojsko vyrazí přes Cullodenská blata první. Nestalo se tak. Jakobité – když viděli o kolik je nepřátelská palba účinější – bez rozkazu tedy spontánně vyrazili ke katastrofálnímu frontálnímu útoku. Lehká děla se pak při palbě kartáči ukázala jako velmi ničivá.

Královské dělostřelectvo tehdy formálně nebylo součásti armády, mělo vlastní velení a také typické tmavě modré uniformy. Velitelem královských dělostřelců u Cullodenu byl pozdější generál William Belford. Traduje se o něm, že to byl on, kdo poprvé prosadil v britské armádě flétnu jako pochodový nástroj (odkoukal to od Hesenců). Také jsem ho použil jako vcelku sympatickou vedlejší postavu ve Wavesburym.

Pro zajímavost, čtyři pěšáci ze čtvrtého regimentu jsou v pozici, jak se tehdy trénoval útok na bodák. Jednalo se už o poměrně zastaralý dril vycházející ještě z boje píkou, kdy voják bodal vodorovně horem. Během sedmileté války se pak postupně přecházelo na přirozenější způsob, při kterém voják drží mušketu u boku podobným úchopem jako při střelbě. Tak, jak se vlastně do jisté míry „bodá“ dodnes (pokud připustíme, že se boj na bodák stále trénuje).