Claude

10. května 1760, Bridgetown, Barbados

             „Hodně štěstí a dávej na sebe bacha, Claude.“

            Claude přijal nabízenou ruku, i když mu námořníkova slova nezněla ani za mák upřímně. Ale roky strávené bok po boku na moři i v nejednom boji přece něco znamenaly. Tedy alespoň pro Clauda.

            „Sbohem, Tome. Hodně štěstí, chlapi.“

            Vysoký štíhlý černoch se otočil zády k mužům na pláži, k člunu, i siluetě korzárského škuneru jasně se rýsující proti hvězdnaté obloze. Neohlédl se, ale v mysli se mu míhala jedna tvář za druhou. Tvář Toma Fletchera, co Clauda s francouzskou kulkou v noze nesl dvě míle na zádech louisianskými bažinami. Jacka Harringtona, kvůli kterému u Havany zase Claude skočil do žraloky hemžícího se moře. Velkého Simona Morgana, se kterým se opili španělským rumem, on ho objímal a sliboval mu vlastní sestru za ženu. A dalších mužů z posádky korzárské lodi Swift kapitána Gideona Sanderse. Muži, které si za pět dlouhých let zvykl nazývat přáteli, dokonce bratry, teď zůstávali za jeho zády. Když se loučil poté, co ho svým způsobem vyhostili, cítil, že se něco změnilo. Nedokázal to pojmenovat, nikdo ho slovem neurazil, ale během několik vteřin jako by pět let přátelství, společných dobrodružství, bojů a pitek zmizelo jako dým uprostřed hurikánu.

            Claude jen pokrčil rameny. Nedalo se nic dělat, jen jít dál, a to nejen metaforicky. Vyrazil tedy směrem, kde do tmy zářila světla přístavu a doléhal k němu halas přístavních krčem.

            V ruce Claude držel malý uzlíček, svůj jediný majetek. Na první pohled se mohlo jevit, že lecjaký žebrák je bohatší, ale nebylo tomu tak. V plátně si nesl zlaté guinee, drahokamy a perly, v hodnotě 427 liber šterlinků. To věděl naprosto přesně, nakonec tři roky byl zásobovacím důstojníkem. Svým způsobem po kapitánovi nejdůležitější osobou na lodi, protože zodpovídal za rozdělování kořisti. Když došlo na počty, nikdo z posádky se mu nevyrovnal, všichni to věděli, proto se dokázali přenést i přes barvu Claudovy kůže. Stejně tak dobře věděl, jak ohromná částka to pro běžného člověka je. Hezký dům ve městě by za takovou sumu pořídil bez obtíží, možná i dva. Jen kdyby měl tu správnou rasu.

            Pokud by mohl ve své živnosti pokračovat, do roka by sumu možná i zdvojnásobil. Ale kapitán s posádkou rozhodli jinak. Teď z nich budou nudní obchodníci a mezi takovými už prý nebylo pro bývalého otroka místo. Vlastně mu přišlo podivné, že se mu jeho majetek nikdo z nich nepokusil nakonec vzít.

            Podivné až podezřelé.

            Claude zvolnil krok a přehodil si vak přes rameno. Svým způsobem nebyla tak docela pravda, že byl jeho jediným majetkem. Mimoděk sevřel jílec toho druhého – pádné námořnické šavle.

            Kráčel opatrně, jistě nesměl zamířit přímo do Bridgetownu. Život ho naučil nevěřit nikomu, ale i kdyby se nebál zrady svých nedávných přátel, nemohl jen tak vstoupit do města. Černoch bez dokladů znamenal jen majetek pro prvního, kdo by se k němu přihlásil. Claude si přiznával, že není právě nenápadný, lhostejno jestli kvůli výšce, vcelku slušným šatům nebo že byl ozbrojený. Všechno to z něho dělalo cíl.

            Claude by rozhodnutý, že by raději zemřel, než by měl po zbytek života sklízet cukr na některé z barbadoských plantáží. Svobodu zakusil už před dlouhou dobou a ani teď nechutnala o nic méně sladce. Zbývala mu jediná možnost, a to dostat se někam, kde žádní otroci nejsou a on by mohl v klidu utrácet své peníze. A nejbližší takové místo byla stará dobrá Anglie. Bohužel ta se nacházela přes tři tisíce mil daleko, což neznělo právě nadějně. Clauda však život naučil, že obtíže musí řešit jednu po druhé. Cestovat tam mohl jen po moři, to znamenalo loď a přístav byl přeci nedaleko.

            Svlékl si bílou košili, uložil ji do vaku k pokladu a znovu si vzal jen vestu. Usuzoval, že tak by nemusel být v příšeří vidět. V duchu si povzdechl. O kolik jednoduší by bylo, kdyby mohl jednoduše uplácet. Ale pro jakéhokoliv bělocha by bylo až příliš jednoduché ho prostě ohlásit a pak okrást. Mohl snad narazit na nějakého altruistického blázna, ale to stejně dobře mohl doufat, že ho do Anglie odnese anděl.

            Kolem se pozvolna objevily první bridgetownské domy, zatím vesměs skladiště. V noci se tu pohybovalo jen málo lidí, a to Claudovi vyhovovalo. Ale i tak se raději krčil ve stínech, protože několik chodců zahlédl.

            První nechal být. Do pasu nahý muž tlačil vozík, žena nesla na hlavě košík, a o něčem rozmlouvali. Oba byli černí, což na Barbadosu znamenalo bezpochyby otroky. Nemohl pro ně nic udělat a oni nemohli udělat nic pro něj, nechal je tedy projít a počkal, až se vzdálí z doslechu i dohledu.

            Další trojice už byla zajímavější. Možná desetiletý černý kluk svítil lucernou, za ním kráčel rozložitý chlap s mušketou líně přehozenou přes rameno a jako poslední mírně vrávoravě menší korpulentní chlapík v kanárkově žlutém brokátovém kabátě, nakadeřené paruce a třírohém klobouku zdobeném bílou labutěnkou. Vzhledem k tlouštíkově postavě žlutá barva rozhodně nepůsobila lichotivě, navíc díky odstínu do tmy doslova zářil. Boháč vracející se z nějakého pochybnějšího podniku a osobní stráž, to bylo Claudovi hned jasné. Proč zabloudili do tak odlehlé části přístavu a proč má chlapík ve žlutém jen jediného hlídače, Claude netušil. Snad si krátil cestu, snad to byl někdo natolik důležitý, že mu ani nepřipadlo na mysl, že by si ho někdo dovolil přepadnout.

            Claude si připomněl slova o zubech a darovaném koni.

            Nechal všechny tři projít kolem sebe. Měli světlo, věděl, že mimo jeho kruh nemají šanci ho ve tmě vidět. Žerty o černoších v noci bývaly u Claudeových bývalých přátel velmi oblíbené. On sám se jim nikdy nesmál a teď už by se jim nesmáli ani oni.

            Claude vyrazil tiše jako útočící šelma. Podařilo se mu trojici dokonale zaskočit, strážce o nebezpečí ani nevěděl, dokud ho ocelový koš na jílci šavle nezasáhl zezadu do zátylku. Padl jako podťatý a jeho zaměstnavatel se stačil otočit akorát včas, aby mu Claude mohl přiložit ostrou čepel pod bradu.

            „Všichni zůstaňte potichu, prosím.“

            Chlapík ve žlutém na něj jen zmateně zamrkal, kluk překvapením upustil lucernu. Plamínek svíčky se divoce rozkomíhal, ale nezhasl.

            „Utíkej,“ kývl Claude na světlonoše.

            To mu nemusel říkat dvakrát, pleskání jeho bosých chodidel se rychle ztratilo v dálce. Claude neměl čas ho hlídat, ale doufal, že mu bude nějakou dobu trvat, než zburcuje pomoc. Jestli tedy bude někdo malému černochovi vůbec věřit. Jeho pán se zatím stačil vzpamatovat a možná i částečně vystřízlivět.

            „Zbláznil ses? Co si to dovoluješ, neg…?“

            „Pomalu, prosím,“ zastavil ho Claude. „Nemám to slovo rád, víte? Nemůžeme si popovídat jako civilizovaní lidé?“

            Mimoděk mírně pohnul šavlí a tlouštík znovu udiveně zamrkal. Nebylo jisté, co ho zaskočilo víc. Jestli způsob, jakým s ním Claude mluví, nebo nabroušená ocel dotýkající se jeho krku.

            „Neubližuj mi, prosím. Mám… mám peníze.“

            To já taky a možná víc, pomyslel si Claude, ale místo toho řekl: „Lodě v přístavu. Víte, jestli zítra nějaká vyplouvá?“

            Chlapík ve žlutém zamrkal potřetí, ale tentokrát to už tak zmateně nepůsobilo.

            „Chceš utéct, že?“ odhadl ho přesně. „To se ti nepodaří. Za tohle tě ubičují k smrti.“

            „Ne, jsem pirát,“ odbyl ho Claude. Byla to okamžitá improvizace, ale rozhodl se v ní pokračovat. „Opravdový pirát. Tak raději mluvte.“

            „Tak to bys měl vědět, že v přístavu kotví fregata královského námořnictva. Zítra popluje. Dvacet čtyři děl. Nemáte nejmenší šanci.“

            To Clauda zaujalo, ale z jiného důvodu, než si tlouštík myslel.

            „Tak tedy počkáme, než bude na půl cesty na Jamajku,“ odtušil.

            „To by ale nesměla plout do Anglie.“

            Claude na sobě nedal nic znát, ale v duchu rychle zvažoval možnosti. Dostat se na válečnou loď bude těžší než na obchodní, ale zase ji v přístavu snáze najde. Když ho chytí, bude to znamenat asi službu v Královském námořnictvu, což je pořád lepší než otroctví. Ne o moc, ale je to služba, kterou Claude už znal.

            Jenže teď tu před ním vyvstala jiná obtíž. Co má udělat s tlouštíkem ve žlutém kabátě? Když ho nechá být, prozradí ho. Nejlogičtější a nejbezpečnější bylo ho prostě podříznout. Ale nějak se k tomu nemohl odhodlat. Přemýšlel, počítal, jak dlouho může trvat, než je najdou i se strážcem svázané v některém skladišti.

            Zaskřípění písku pod koženou podrážkou Claude varovalo v posledním zlomku vteřiny. Stačil zvednout šavli, ocel blížící se k jeho hlavě zazvonila o ocel. Zprudka se otočil a zjistil, že zblízka zírá do očí Toma Fletchera. Muže, který byl po pět let jeho přítelem, druhem ve zbrani, málem bratrem, a teď se ho bez varování pokusil zabít.

            „Tome?“ vydechl Claude zklamaně.

            Chlapík ve žlutém toho využil, aby se ječivě rozkřičel: „Pomóc! Pomóc! Přepadení!“

            Claude se po něm ohnal, ale znovu jen jílcem zbraně. Tlouštík hekl a skončil v prachu vedle svého strážce. Fletcherovi to však poskytlo dost času, aby znovu zaútočil. Claude se kryl, ale už nebyl rychlý dost. Cítil, jak mu čepel prořízla koženou vestu na boku. Bylo to však pouze lehké zranění, bolest ho spíše rozzuřila. Fletchera sled rychlých výpadů přinutil několik kroků ustoupit. Bili jsme se bok po boku pět let, Tome, pomyslel si Claude trpce. Přece vím, jak bojuješ. Předvídal další šikmý sek, úkrokem se mu vyhnul a ťal po Fletcherově ruce. Okolím se rozlehle výkřik plný bolestí, šavle dopadla na zem a Claude měl pocit, že i s několika prsty.

            „Zatraceně, nech toho, Tome!“ snažil se ho přesvědčit Claude, protože viděl, jak se zdravou rukou pokouší vytáhnout pistoli. „Proč to děláš?“

            „Proč, Claude?“ ucedil Fletcher skrz zaťaté zuby. „Protože někdo jako ty by neměl mít tolika prachů. Není to přirozený. Je to proti přírodě!

            Chlapi! Jacku! Simone! Ten zatracenej negr je tady!“

            „Víš, že to slovo nemám rád, Tome,“ neodpustil si Claude, zatímco se po něm ohnal.

            Ale udělal k němu krok, aby ho mohl jako ty dva předtím umlčet jen jílcem. Byl to přeci Tom Fletcher, člověk, který mu zachránil život. Milosrdenství však přišlo Clauda draho. Fletcher v bezvědomí padl, ale ještě předtím tmu prozářil záblesk výstřelu a Claudovi v břiše vybuchla palčivá bolest.

            Odvrávoral, opřel se o stěnu skladiště, ale ani to mu nepomohlo a musel se posadit. Přitiskl si ruku na bok v marné snaze zastavit krvácení. Stejně na tom už nezáleželo. Slyšel z dálky hlasy a poznal ty patřícím svým bývalým přátelům, dokonce mezi nim byl i sám kapitán Sanders. Další zněli jako královští vojáci. Claudovi bylo jasné, co s ním ti nebo oni udělají.

            „Jste zraněný, pane? Krvácíte.“

            Claude překvapeně zvedl zrak. Ani si neuvědomil, že už se k němu někdo dostal tak blízko. Jeho oči se střetly s jinými, hlubokými a oříškově hnědými. Poznal ji. Byla to ta žena s košíkem na hlavě, co ji viděl procházet. Jen zblízka byla o moc krásnější, s tak zvláštními hnědými vlnitými vlasy a smutným úsměvem. Nakonec by nebylo špatné umřít v takové společnosti, ale to jí nemohl udělat.

            „Jdě… jděte pryč. Přijdou…“

            „Nemluvte nesmysly,“ napomenula ho. „Pomůžu vám. Jerome! Jerome, kde zase vězíš?“

            „Tady, Mary-Rose. Už běžím. Musel jsem za mylady. Proboha… Co to?“

            „Nemluv a pomoz mi.“

            Claude se už nezmohl na protest, zatímco ho dva páry rukou – jedny jemné a drobné, druhé velké a mozolnaté – zvedly za rameny a položily na kárku. Vzápětí přes něj někdo přehodil hrubé plátno.

            „Musím ho obvázat, Jerome.“

            „Pospíchej. Už budou skoro tady, Mary-Rose.“

            Claude ucítil, jak ho ona mladá žena – Mary-Rose – spěšně ošetřuje. Málem by si připustil, že má ještě naději. Ale jen málem. Kárka byla nápadná, kolem se to pronásledovateli jen rojilo. Najdou ho a jim oběma ublíží. Ublíží jí.

            „Nechte mě tady… Prosím.“

            „Ale no tak,“ opáčila klidně Mary-Rose. „Už raději nemluvte.“

            Výhled Claudovi znovu zakrylo plátno.

            „Hej, vy tam. Co se tady u všech ďasů stalo?“

            Hluboký chraplavý hlas kapitána Sanderse jako by Clauda vrátil zpět na palubu Swiftu. Málem mu odpověděl.

            „To nevíme, pane,“ odpovídala Mary-Rose. „Takhle jsme všechny tři už našli. Opravdu.“

            „Nelži mi tady, holka, nebo s tebou zatočim. Koukni se, mám tady pány z městský posádky. Ty už věděj jak si poradit s neposlušnejma negrama.“

            Claude čekal, že se pro něho neviditelní vojáci za kapitána Sanderse postaví, ale nestalo se tak.

            „No tak,“ mluvil kapitán dál. „Co to schováváš? Au! Ty sis na mě dovolila sáhnout? To si žádnej otrok dovolovat nebude.“

            Claude se chtěl narovnat, chtěl se jim ukázat. Jen aby nechali Mary-Rose být.

            „Nejsem otrok, pane,“ prohlásila Mary-Rose vyrovnaně. „A ten vůz je soukromý majetek. Nepatří vám.“

            „Tak na to bych se eště podíval,“ odsekl Sanders. „Chlapi! To tady budete jenom tak vokounět jako…“

            „Myslím, že to by již stačilo.“

            Další hlasy, další kroky, další světla. Chřestění zbraní. Někdo se opřel o káru a ta se rozhoupala. Claude byl čím dál tím víc ospalý. Události kolem mu připadaly jako sen, jako by se ho ani netýkaly.

            „Ten vozík patří mě a ti lidé pro mě pracují,“ oznámila nějaká neznámá mladá žena kultivovaným melodickým hlasem. „Známe se, pane důstojníku? Poručík Willcox z městské posádky, že?“

            Mluvila na někoho, koho Claude také nemohl vidět.

            „Ano… ehm… ano. Paní Barclayová tady kapitán Sanders…“

            „Lady. Lady Barcleyová,“ skočila Mary-Rose vojákovi do řeči.

            Ten si to překvapivě nechal líbit.

            „Ehm… lady Barclayová, mylady, promiňte, ale tady kapitán Sanders si myslí, že námořník z jeho lodě… ehm… by se mohl nacházet někde v okolí.“

            „Myslí? V okolí?“ rozohnil se kapitán. „Hele, paninko, já vám řeknu, kde ten zatracenej negr…“

            „Nebuďte hrubý, pane Sandersi,“ napomenul ho poručík Willcox s mnohem větší jistotou než před okamžikem. „Myslím, že byste měl své muže raději odvolat a věnovat se pátrání jinde. Já udělám to samé.“

            „Ale, zatraceně, …“

            „Hned, pane Sandersi!“

            „Zatraceně! Tohle je lupičství,“ vykřikoval korzárský kapitán. „Loupež! Budu si stěžovat! Přímo u guvernéra! Já to tak nenechám!“

            „Byl byste tak laskavý a mohl byste, prosím, při tom předat vzkaz mému manželovi?“ ozvala se pobaveně ona žena – lady Barclayová. „Nejspíše je naleznete s guvernérem spolu, Adam s ním domlouval nějaký obchod, ale copak já tomu rozumím?

            Mary-Rose? Jerome? Raději půjdeme, ano? Pánové tady mají očividně ještě spoustu práce.“

            Claudem to znovu zahoupalo, jak se kárka dala do pohybu. Bolelo to, ale nějak mu to vlastně ani nevadilo. Teď už vážně uvěřil, že má naději. Chtělo se mu spát, ale rozhodl se za žádnou cenu únavě nepodlehnout. Chtěl být při vědomí až se plachta zvedne a on znovu uvidí tu tvář. Tvář svého anděla. Tvář Mary-Rose.