Pierre
10. 9. 1794, severní břeh jezera Ontario
Pierre Delacroix si natáhl nohy k příjemně hřejícímu ohni. Ještě nebyla ani polovina září, ale večery tu dokázaly být zatraceně chladné, trávu a kapradí už nad ránem pokrývala jinovatka. Přesto se mu odsud nechtělo, v liduprázdné divočině nacházel podivuhodný klid. Při pohledu na zapadající slunce odrážející se od ohromné vodní plochy jako by vůbec nezáleželo na válkách kdesi tam daleko za mořem.
Pierre popotáhl balík bobřích kůží, dlaní mimoděk přejel po srsti a pak si na něj položil hlavu. Byla to pohodlnější pozice, i takto měl stále nádherný výhled a nemusel při tom namáhat záda. Mimochodem, kdyby byl skutečně jen lovcem kožešin, taková kořist by mu spolehlivě umožnila překonat zimu někde v teple a pohodlí, a ještě by mu něco zbylo. Málo kdo však věděl, že Francouz má víc peněz než všichni ti obchodníci, kterým prodával, dohromady. Nepracoval pro zisk, jeho výdělkem bylo dobrodružství a vzrušení. Ale ani o to právě teď nestál.
Oheň praskal, teplo mu prostupovalo prochladlýma nohama. Ozvalo se zaškrábání, jak po kmeni bílé borovice přímo naproti Pierrovi přeběhla červená veverka. Dlouho už v okolí žádnou podobnou nepotkal, její popelaví příbuzní byli mnohem běžnější. Zastavila se někde uprostřed stromu, hlavou dolů, a opatrně se rozhlížela. Šeřilo se, zvířátko zaznamenalo oheň, ale už ne člověka odpočívajícího u něj. Stačilo mávnout rukou a Pierre by měl čerstvé maso. Pak ale nechal ukrytý nůž být, veverku stejně tak. Zima se kvapem blížila a jí čeká ještě spousta práce se zásobami, jestli se má dožít jara. Rozhodl se dát jí férovou šanci, sám se spokojí se sušeným masem.
Táborák hlasitě zapraskal, jak se největší větev v něm rozlomila vedví. Jiskry vylétly divoce vzhůru a Pierre si povzdechl. Chtě nechtě bude muset přiložit, což ho rušilo z jeho příjemně líného rozpoložení. Bylo málo příležitostí, kdy se někdo jako on mohl skutečně uvolnit, a proto si užíval každou vteřinu. Pomalu vstal, natáhl se pro další borovou větev. V lese se stačilo setmít, ale poznal dřevo už jen podle vrásčité kůry. Takové prosté drobnosti mu budou v Evropě chybět. Polaskal kůru podobně, jako před okamžikem bobří kožešiny. Pousmál se nad takovou pošetilostí, snad se nakonec nestával sentimentálním. Civilizace přeci přináší zase jiné příjemné vjemy, které tady mohl zažít jen těžko. Napadlo ho, jak je to už dávno, kdy byl naposledy se ženou.
„Nechcete raději vyjít z toho křoví, než se do vás dají mravenci, Messieurs?“ zeptal se klidně Pierre už znovu si pohodlně hovící na balíku kožešin.
Nedíval se jejich směrem, ale přesto o trojici ukrývající se v křoví věděl. Možná odpočíval, ale zcela pozor dávat nepřestal. Ne tak červená veverka na bílé borovici, ta až teď poděšeně zmizela kamsi vzhůru. Pierre promluvil francouzsky, přál si dát hned najevo, že je Francouz. Příchozí byli běloši, alespoň většina z nich, to poznal už jen podle kroků a podle nevábného odéru nemytých těl. Asi další lovci, což znamenalo nejspíše Kanaďany – možná francouzského, možná anglického původu – ale s trochou smůly to mohl být někdo, kdo se považoval za občana mladých Spojených států Amerických. A takový, kdyby zaslechl vytříbenou londýnskou angličtinu, by mohl mít příliš lehký prst na spoušti.
„Nechtěli sme rušit, ale viděli sme voheň. Estli to nevadí, trochu bysme se vohřáli.“
Mluvčí odpověděl také francouzsky, ale s přízvukem někoho, pro koho se nejedná o rodný jazyk. Navíc komolil slova, Pierre mu sotva rozuměl. Do kruhu světla od táboráku vešli tři lidé. Dva hřmotní vousatí běloši oblečení v loveckých košilích a s bobřími čepicemi na hlavách, s nimi mladá indiánka. Oba muži byli výrazně starší než pětatřicetiletý Pierre, ale domorodá žena, spíše ještě dívka, nemohla dosáhnout ani šestnácti let. Muži byli ozbrojení dlouhými puškami, tomahavky a loveckými noži, štíhlá drobná indiánka zbraň neměla, zato vláčela obrovský vak, pod jehož váhou se doslova prohýbala.
„Ovšem. Buďte mými hosty,“ přikývl Pierre. Ani se nepohnul, jen přestal mluvit francouzsky. „Nemusíte se namáhat pánové, mluvím anglicky dobře.“
Byl si jistý, že je odhadl správně.
„Asi to tak bude lepší,“ odpověděl první z lovců také anglicky. „Viděli sme voheň. Takle navečer už vod vody pěkně táhne.“
„Jen si přisedněte,“ pobídl je Pierre, ale ani ho nenapadlo, aby odtáhl nohy od příjemného tepla.
Muži udělali, co jim řekl, mladičká indiánka však zůstala stát nejistě za nimi. Dokonce ani nesundala ranec z ramen.
„Já sem John a todle je Jack,“ představil mluvčí oba.
S příjmením se nenamáhal. Pierre zjistil, že se musí hodně snažit, aby je od sebe rozeznal – oba měli podobné široké zarostlé obličeje, podobné světlé vypočítavé oči, podobné obnošené šaty.
„Pierre,“ odpověděl Francouz stejně stručně.
Ve chvilkovém rozmaru jim řekl pravé jméno, i když příjmení si také nechal pro sebe. Jak však pozoroval ztrápené indiánské děvče, možná na tom stejně nebude záležet.
„Žabožrout,“ zašeptal rádoby potichu málomluvnější Jack, že to bylo slyšet možná i na opačném břehu Ontaria.
„Chovej se slušně, brácho,“ napomenul ho John. „Tady Monsieur Pierre nás přece nemusel zvát k vohni.“
Jack se zašklebil, jako by chtěl naznačit, jak by Pierrovo odmítnutí asi dopadlo, ale už neřekl nic. Tedy bratři, pomyslel si. Kdo jim dával jména rozhodně přemírou fantazie netrpěl. Myšlenka ho pobavila, až se při tom pousmál. John si to vyložil jako přátelské gesto a natáhl se k ohni.
„Nestuj tam tak, ženská,“ přikázal čekající dívce. „Flákni s tim krámem někam a dal bych si něco k jídlu.“
„Mám tu sušené maso a mám ho dost,“ nabídl Pierre.
„Dal bych si rači něco šťavnatějšího,“ opáčil John. „Brácha střelil jelena, Kate má eště kus masa v báglu.“
„Kate?“ využil Pierre příležitosti k otázce.
„Jo. Říkáme jí tak. Na jejím pravým ménu by si našinec zlámal jazyk. Kitchiikwe (Kičíkve). Kdo by to chtěl říkat pokaždý, dyž po ní něco chce, že jo?“
„Kitchiikwe? To je z jazyka Odžibvejů,“ přemýšlel Pierre zadumaně nahlas. „Něco jako Velká žena, nebo Významná žena.“
„Asi jó,“ odpovídal John už méně ochotně. „Její fotr byl u nich velký zvíře. Ale nakonec nám jí stejně prodal.“
„Né, že by si moch moc vybírat,“ dodal Jack, čímž si vysloužil bratrův káravý pohled.
Pierre to nechal být. Zatím to nechal být.
„Nám?“ ujistil se raději, že slyšel správně.
„Jo. Nám, milej pane Pierre,“ ušklíbl se John už znovu s jistotou. „Sme přece bráchové, Jack a já. Dělíme se vo všchno. Vo všecičko všecko.“
Pierre neodpověděl, jen pokrčil rameny. Zdálo se, že ho víc zaujala rezavá veverka. Ta se osmělila, hlasy už jí přestaly děsit a znovu rejdila po kmeni stejné borovice. Byl z ní již vidět jen pohybující se stín, ale škrábání drápků o kůru ji prozradilo.
„Hele, brácho, veverka,“ ozval se Jack.
Třebaže usedl vedle Johna, pušku neodložil. Teď ji natáhl a rychle zalícil. Než však stačil stisknout spoušť, Pierre hlasitě hvízdl a zvířátko polekaně ztuhlo. Prásk výstřel, ale lovec počítal s pohybem veverky a takhle se kulka zarazila do stromu asi palec nebo dva před šedohnědý čumáček. Nezraněná veverka hned zase ožila a pelášila se skrýt do bezpečí mezi větve. Z nich se pak ozvalo hlasité chraplavé cvrlikání, skoro jako by vetřelcům nadávala.
„Ty zatracenej mizernej zkur…“
„Nejseš blbej, Jacku?“ zarazil John bratra uprostřed nadávky. „Takovej kravál kvůli veverce? Stejně bys to nežral, dyž máme lepší.“
„Dyť je to stejně putna, ňákej kravál,“ nedal se Jack. „Ten voheň tady je ve tmě vidět na míli daleko.“
„Girty řikal, že by tady mohli bejt nepřátelský rudoši, co dou na ruku Yankeeům,“ trval John na svém. „Tak proč riskovat?“
Pierra bratrská hádka nezajímala, ale co slyšel, už ano.
„Simon Girty? Vy jste potkali Simona Girtyho,“ ubezpečoval se, že slyšel správně jméno proslulého zálesáka a indiánského agenta. Přítele domorodců, kterého Američané nenáviděli natolik, že mu dali přezdívku Bílý ďábel, ale Pierre věděl, že pravda je jiná. Nakonec ho znal osobně. „Girty je někde blízko?“
John i Jack se přestali hádat, oba se znovu obrátili na Pierra.
„Jo, potkali sme ho. Bude to tak den,“ odpověděl John. „Ved tudy ňákýho boháče až z Québecu. Něco tady hledali.“
Jack nevrle svraštil obočí, ale zdálo se, že na incident s veverkou už stačil zapomenout. „Jó. Měl nějaký divný řeči tady na naší Kate. Tou jejich hatmatilkou. Že jo, Kate? Tak sme rači zavčas vypadli.“
Pierre nezapomněl na indiánčinu přítomnost, třebaže zatím nepromluvila ani slovo. Vyjmula z vaku jelení kýtu zabalenou v listí a připravovala ji k pečení, to vše naprosto bezhlučně. Jako by se bála, že si jí někdo všimne. Na Jackovu otázku také nic neřekla.
„Boháče?“ posunul Pierre rozhovor směrem, který ho zajímal.
„Jó, přesně tak,“ přikývl John a hned ochotně mluvil dál. Skoro jako by byl rád, že Kitchiikwe už není tématem. „Vobchodníka z města nebo někoho takovýho. Ale vypadalo to, že se v lese trochu vyzná. Chtěli na jeden vostrov v jezeře. Girty tu má někde schovaný kánoe, ale dělal kolem toho strašný tajnosti.“
„Proč by chtěl na ostrov v Ontariu?“ zeptal se Pierre.
Líně se protáhl a přiložil na oheň další borovou větev. Kitchiikwe zatím našla vhodné vidlice a umístila jelení kýtu nad plameny. Okolím zavonělo pečící se maso.
„Měl tam bejt ňákej starej hrob,“ odvětil John. „Ale už fakt starej. Možná to byl někdo z rodiny toho boháče.“
„Furt říkali divný ména,“ krabatil Jack čelo, jak se usilovně snažil přemýšlet. „Něco jako Wavesbury?“
„Né, brácho, bylo to jinak. Znělo to skotsky. Víš? Jak maj v každym méně Mac?“
„MacDermott?“ napověděl Pierre jakoby nic.
Oba bratři na něj zůstali okamžik překvapeně zírat.
„Vy toho chlapa znáte?“ zeptal se John nakonec.
„Simona Girtyho? Kdo by ho tady neznal? Wavesburyho nebo MacDermotta? Zatím jsem neměl tu čest, ale doufám, že se to brzy změní. Nechci vás ale nudit dlouhým vyprávěním, dámo a pánové.“
John i Jack si ho nepřestávali podezíravě prohlížet. Trvalo dlouho, než John nakonec mávl rukou.
„Jak chcete. To je vaše věc, Pierre.“
Moc přesvědčivě to ale neznělo.
„Kate? Už to bude hotový?“ obrátil se Jack raději na dívku otáčející masem. „Tak mluv se mnou, ženská zatracená.“
Kitchiikwe zamumlala tiše cosi obtížně srozumitelného.
„Co to sakra meleš?“
„Maso je tuhé, bude se dělat déle, protože ho nechce spálit,“ přeložil ochotně Pierre.
„Zatraceně, holka. Budeš mluvit po našem, nebo tě srovnám,“ rozkřičel se Jack.
„Klid, brácho,“ napomenul ho John. „Né, že jí zase uděláš takovýho moncla, jako minule. Kdo se pak na to má při tom koukat? Počkáš si. Až to bude, tak to bude.“
„Ublížili ti? Chceš s nimi znovu odejít?“ zeptal se Pierre jazykem Odžibvejů.
Kitchiikwe zvedla uplakané černé oči od pečícího se masa a sotva znatelně zakroutila hlavou.
„Tak hele!“ ohradil se John tentokrát stejně podrážděně jako jeho bratr. „Nebudete si tady říkat nic, čemu bysme my s bráchou nerozuměli! Jasný?“
Když odpovídal, Pierre se ani nepohnul, jen se dál hřál u ohně a vychutnával si vůni pečícího se masa. Alespoň na první pohled to tak vypadalo.
„Nemluvili jsme o ničem důležitém, Messieurs,“ ukázal Pierre zuby. Když chtěl, dokázal úsměvem získat nejedno dívčí srdce. Tohle ale nebyl ten případ, nyní připomínal spíše hrozícího vlka. „Mademoiselle pouze vyjádřila přání nezůstávat nadále ve vaší ctěné společnosti.“
Bratři na něj zůstali vteřinu nebo dvě beze slova zírat. Jako by se snažili pochopit význam toho, co právě pronesl.
Jack byl možná v běžném myšlení pomalejší, ale nyní bratra předešel. Na hřmotně působícího muže obratně pozvedl pušku. Pazourek křísl o ocílku, objevila se jiskra, ale to bylo vše. Jack už stačil zapomenout, že před pár minutami vystřelil po veverce a jeho zbraň je prázdná.
Pierre využil pozice v sedě s nataženýma nohama, z pouzdra na lýtku vytáhl dýku a elegantním pohybem jí hodil. Nemířil však na Jacka, ale na jeho bratra, který byl s nabitou puškou nebezpečnější. Nad tichou jezerní hladinou se rozlehl výstřel, kulka však odlétla kamsi vysoko k nebi. John zůstal zírat na kostěný jílec trčící mu z prsou.
„Zatracenej žabožroute,“ zařval Jack, zatímco jeho bratr pustil pušku a s překvapeným výrazem uchopil dýku, jako by se jí chystal sám sobě vytáhnout z hrudi.
Podle krve na rtech a hasnoucího pohledu ale Pierre nesoudil, že by byl ještě nebezpečný bez ohledu na to, jestli se k nějakému takovému zákroku odhodlá.
Než Jack popadl tomahavk a levou rukou vytáhl nůž, Pierre měl spoustu času se postavit. Alespoň mu to tak připadalo. Naučil se už dávno od domorodců bojovat podobně, ve skutečnosti to byl jeho oblíbený styl. Ale vztekem nepříčetný lovec mu nestál ani za to, aby se ohlížel po vlastním tomahavku, kterým předtím štípal dříví. Jen sebral z ohniště napůl ohořelou borovou větev a doutnajícím koncem zamával Jackovi před obličejem. Lovec se pokusil klacek instinktivně odrazit tomahavkem a současně se po Pierrovi ohnal nožem, aby ho přinutil ustoupit. Ten na takovou hru nepřistoupil, úkrokem se vyhnul čepeli, levačkou chytil Jacka za zápěstí a jen výpad přesměroval. Směrem k jeho vlastnímu břichu.
Jack vyjekl a Pierre ho ještě přetáhl klackem po hlavě. Nemusel, už stejně umíral. Byla to jen rána z milosti, ale jeho křik byl otravný a rušil Pierrovu lesní pohodu. Ta už však byla stejně tak jako tak pryč.
Kus borového dřeva v jeho ruce se prudkými pohyby rozžhavil, tak nyní rudě svítícími uhlíky zamával stále sedícímu Johnovi před vytřeštěnýma očima.
„Už jste mrtvý, Monsieur?“ zeptal se se zájmem. „Jste? Bon. Dobře.“
Strčil mu dlaní do čela, John spadl na záda a už se nepohnul.
Od začátku boje mohlo uplynout možná pět vteřin. Kitchiikwe přestala otáčet masem, černé oči teď upírala na Pierra.
„Spálíš maso,“ varoval ji věcně jazykem jejího lidu.
Opravdu poslechla a jelení kýtu otočila.
„Děkuji,“ špitla.
„Nemáš zač,“ odpověděl a na několik dlouhých vteřin zavládlo ticho.
„Zabiješ mě taky?“ zeptala se až po chvíli.
V hlase měla smutek, rezignaci, ale také úlevu. Pierre věděl, že kdyby přisvědčil, ani by se nebránila. Uvažoval, co odpovědět. Dívka byla komplikace, jistě jí však nechtěl lhát. Sklopila znovu pohled k masu a on ji pozoroval, jak připravuje své možná poslední jídlo.
„Ne,“ rozhodl se po chvíli. „Můžeš jít. Nebo zůstat do rána. Neublížím ti.“
„Nemám kam jít,“ prohodila Kitchiikwe. „Zabili mou rodinu.“
Pierre pokrčil rameny. O co nestál určitě, byla starost o nedospělou dívku. Nyní potřeboval cestovat rychle a nalehko.
„Vezmi si věci těch dvou. Pušky mají určitě nějakou cenu, pár dalších věcí taky. Dám ti své kožešiny, už je nepotřebuji. Asi půl dne cesty podél jezera na západ mají tábor Mississaugové. Najdeš je, řeknu ti, kde to je. Taky patří k Odžibvejům. Přijmou tě. Přijmou tě, zvláště když nepřijdeš s prázdnou.“
Znovu zavládlo ticho. Kitchiikwe dopekla maso a začala každému odkrajovat jeho porci. Nemusela šetřit, strávníků zbyla jen polovina.
„Nezabil jsi je, abys mi pomohl,“ prohodila Kitchiikwe během jídla.
„Ne, nezabil. Moc věděli. Mluvili by.“
Dobrých pět minut jedli potichu. I les kolem byl tichý. Denní tvorové už spali ve svých hnízdech a norách, ti noční se ještě nestačili probudit.
„Taky tě znám. Vím, kdo jsi. Taky budu mluvit,“ přiznala Kitchiikwe.
„Mluv, dítě. Jen mluv,“ usmál se Pierre. „Než se něco donese od tvých lidí k těm mým – jestli se to vůbec někdy stane – budu už daleko za Velkou vodou.“
„Ale já vím, kdo jsi, znám tvé jméno,“ nedala si Kitchiikwe pokoj. „Jsi…“
„Nemám to jméno rád,“ přerušil ji. „Zní jako… jako z cirkusu.“
„Co je to cirkus?“ reagovala indiánka udiveně na francouzské slovo.
„Třeba to jednou sama poznáš.“
„Ale zasloužil sis ho. To jméno. Nevěděla jsem proč, ale teď už to vím. Jsi…“
Cukla sebou, když jí položil ukazováček na umaštěné rty. Stáhla se, snad čekala další důvěrnosti, ale nechal ji být. Nebránila by se, kdyby se o něco pokusil, ale bylo by to jen z vděčnosti nebo ze strachu. Měl svou čest, nezneužil by mladičkou zranitelnou dívku. Ano, zabil by ji bez mrknutí oka, ale jen kdyby usoudil, že je to nutné pro jeho misi. Zabil bezpočet mužů a – když nebylo zbití – i několik žen, ale vždy tím věrně sloužil Francii. Svědomí měl čisté. Kitchiikwe měla pravdu, byl přece L’Ombre de la Mort, Stín smrti.